Když jsem někdy začátkem roku 2009 četl Článek Kámy, zdálo se mi to jako něco z jiného světa - lezení za polárním kruhem 3000 km od domova. Bylo to tak vzdálené realitě... Postupem času však tahle představa nabírala stále reálnější obrysy. Nevím už kdo přesně byl tím prvním navrhovatelem, ale pán bůh mu to oplať na dětech (ať je jich hodně a mají taky tak skvělý nápady). Začínala se formovat skupinka poblázněných dobrodruhů, toužících vylézt si něco v Norsku. V závěru, když už bylo téměř rozhodnuto kdo jede a kdo ne se formace ještě trochu pozměnila a teprve den před odjezdem bylo rozhodnuto o výjezdové komisi ve složení: "Já, Peťa Neuwirth, Ondra Palacký a zásupkyně něžného pohlaví Lenka Hubáčková."
Termín onoho osudového výjezdu byl stanoven na období od 23.7. - 8.8. 2010.
Pátek 23.7.2010
Narychlo se dobalují poslední nezbytnosti, vyhazují nesmysly a uzavírají pojistky na nerozbitnost...
Vyráží se: "Mám všechno?", napadalo určitě nejednoho účastníka zájezdu. Ať už ano nebo ne jedno bylo jisté - jedeme. Auto s dokonale vyskládaným kufrem a plnou rakví sedí o pár centimetrů níž a my valíme neúprosně směr severo - západ plní očekávání a natěšení do Norska.
Praha - Drážďany - Berlín – Roztock
 |
Sobota 24.7.2010
Do Roztocku dojíždíme 24.8.2009 kol. 05:00 hod. a čekáme na trajekt. Po 8:00 hod. auto stojí na horním parkovišti trajektu firmy Scandlines a my vyplouváme na 6-ti hodinovou cestu přes Baltské moře směrem Trelleborg. Trajekt objednal Peťa den před odjezdem. Zatím vše běží podle plánu. Máme dost času na průzkum lodi, koukání na vlny a taky spánek na palubě ve spacáku na zemi. Kolem 14 hod. dojíždí trajekt do Trelleborgu.
|
| |
 |  |
Vítejte ve Švédsku.
Čeká nás dalších 2000 km ve směru sever strávených v autě. Jedeme po východní části Švédska po tepně E4.
Trelleborg - Stockholm - Uppsala - Gävle - Sundsvall - Umea - Skelleftea - Töre - Kiruna - Abisko...UFF
Tento úsek mi přijde jako to nejnáročnější z celé cesty. Za volantem se nikdo "dlouho" neohřeje, cca po 400 km se všichni průběžně střídáme...já - Ondra - Peťa - Lenka - já - Ondra - Peťa - Lenka.......až do zblbnutí. Maximální rychlost 110 km / h ale častěji 90 km / h a míň. Závratně únavná rychlost. Radary číhají v každé druhé obci. Dodržovat rychlost je zde nad míru doporučeno, pokuty jsou vysoké.
 |  |
…Při cestě je vidět švédské vlastenectví v podobě švédských vlajek vyvěšených na mnoha domech, které míjíme.
…několikrát se pereme s tankovacími automaty...vložit kartu, zadat pin, vybrat číslo stojanu, zvolit typ paliva, natankovat nebo tak nějak, ale ne vždycky v tomto pořadí a ne vždycky to sežere Ondrovu kartu..:))
Cesta je nekonečná, stejně jako diskuze o všem možném i nemožném…během cesty se tak mimo jiné dozvídám, že by bylo lepší mít jen jednu ruku protože by nebyla desítková ale jen pětková soustava (akorát nevím jak bych lezl s jednou rukou 
…nebo že většina našich šneků má pravotočivou skořápku, a když se náhodou u toho pravotočivého druhu najde levotočivý šneček, tak je to genetická chyba a velká vzácnost…
…a spoustu dalších užitečných informací.
Po nekonečných kilometrech, stejné krajiny něco zajímavého - průjezd přes POLCIRKELN nebo taky (Napapiiri, Artic Circle, Cercle Polaris, Polarkreis) a nebo po našem Polární kruh, zkrátka rovnoběžku 66 st. a 33 min. severní šířky. Čekal sem to trošku dramatičtější, kamení létající vzduchem, meteority padající na zem, ale nic se nestalo, škoda nebo vlastně díky bohu...jen se trošku zmenšují stromy, objevují borůvky a hory a taky sobi nebo losi!? Ne určitě sobi, losi přece mají lopaty a vypadají jako krávy...:-)
 |
...teprve sever začíná být pro oči zajímavější...
Neděle 25.7.2010
Laponská brána a příjezd do Abiska, Švédský národní park...tady bysme mohli zastavit, najíst se, zabivakovat a ráno pokračovat. Jo a taky je zapotřebí posbírat v okolí nějaké ty kešky, udělat výlet do NP Abisko, podívat se na původní sámská obydlí a udělat pár zajímavých fotek...
 |  |  |
 |  |  |
“Když už sme v národním parku uděláme si výlet k tomuhle jezeru“, prst v mapě ukazuje na jezero Abiskojávri, které je od parkoviště necelých 9 km.
“Krajina je to krásná, což o to, ale je to nějak daleko”, napadá mě po hodině výletu na tvrdém hliněném chodníčku, proloženém neforemnými kameny…
Aspoň že se zase dozvídám něco zajímavého, třeba jak izolovat DNA z Blešivců…
To se takhle vezme Blešivec zespod šutru hodí se do mašiny a ta z něj vyizoluje DNA. Blešivcovo DNA se pak dá do další mašiny a udělá se PCR a pak se s tím vším udělá elektroforeza. No a výsledkem je, že se pozná jak je si který Blešivec příbuzný např. se svýmy soudruhy za kopcem…
Nakonec k jezeru nedojdeme a vracíme se stejnou cestou zpátky k parkovišti…
Najít v Abisku vhodný bivak, tak abysme nemuseli platit za oficiální kempy a zároveň abychom spali na alespoň trochu rovném a nebahnitém podloží je trochu oříšek, ale nakonec se nám to daří, ale těch komárů...všude a pořád. Po asi dvoustém kousnutí to přestávám počítat a začínám si zvykat...Repelent jsem nechal doma, na komáry je přece na severu zima...:)), ale tihle jsou otužilí.
 |
Pondělí 26.7.2010
Ráno pokračujeme, Abisko je kousek od Norských hranic, Lofoty se blíží oči se nám klíží....
Přejezd Švédsko - Norské hranice. Tato oblast je skutečná pustozem. Téměř žádné stromy a všude zasněžené skalní vrcholky, hornaté výčnělky a skalní stěny. Mezi nimi jezírka a sem tam na jejich březích ve vzdálenostech stovek metrů od sebe rozházené chatičky nebo velmi skromná obydlí. Připomíná mi to měsíční krajinu.
 |
Most na Vestrály
Už tam budem?" NE.
"A teď?"
"Teď taky ne", ale na Lofoty už je to co by lezečkou dohodil.
 |
Spousta zatáček na pobřeží mnoha fjordů, podmořské a dlouhé tunely, mnoho obytných vozů po cestě na ne příliš široké silnici. Přejezd Vestfjordu a sme na lofotech. Teď už jen správně odbočit na Kalle a najít ten kemp co je zadarmo. Podařilo se, dorazili sme Juchů...Je 26.7.2010 okolo 22 hod. (večer).
 |  |
Čarovné to místo - písečná pláž za odlivu, kousek od kempu skalnaté stěny trčící až 700 m do výšky a kolem nich prstence mraků a světlo i po půlnoci, "ty jo" koukám jak čerstvě vyoraná myš.
Lezecký týden může začít....
Rozbalit zabivakvat a spát ať máme zítra dost sil.
Úterý 27.7.2010
Vstávat a cvičit. Ale nejdřív se pořádně nasnídat. V průvodci Lonely - planet se píše, že: "Norové po ránu pijí kávu, vždycky!!!". A tak si dopřávám pořádného půllitra Jihlavanky. Po snídani se vyrážíme rozlézt a seznámit s Lofotskou žulou do oblasti Paradiset.
 |  |  |
Já lezu s Petrem a Lenka leze s Ondrou. Průběžně zjišťuju, že mi ty spárky sedí...leze se dobře a těším se na pořádné vícedélkovky..
Večer ještě trocha gymnastiky aby nám to zítra dobře lezlo a hurá na kutě...
 |  |
Středa 28.7.2010
Že by bylo nějak super pěkně na těch Lofotech se teda říct nedá, ale dnes to fakt stojí za zlámanou karabinu...Je tak hnusně, že se nedá ani lízt...Vyrážíme na opruzácký výlet směr A. Těším se že uvidím papuchálka - něco mezi papouškem a tučňákem. Ale možná proto, že tohle zvíře ještě do nedávna tvořilo součást jídelníčku zdejších domorodců, tak na žádnýho nenarazím.....Moment, tady jsou tak přece...nevadí že jen plyšoví a ve výloze vopruzáckýho obchodu...lepší než drátem do voka..
 |  |
ZZZima jak cyp...
 |  |  |
Čtvrtek 29.7.2010
To snad není možný, vypadá to na vážně pěkný den...Gandalf nám přeje a tak na něm něco polezem…
Příjemný dojezd, parkoviště i přístup, skála i zvolené cesty vypadají více než dobře. Na nástupu se už tetelí zdejší norci...Sedáky nachystat, lezbě zdar....
A ty výhledy na Henningsvaer z vrcholu...tohle je lezecký ráj...
 |  |  |
Kdo se může pochlubit, že vylezl na horu hoven. Po lezení, pozdě večer vyrážíme na výšlap na Hoven, kopec který nám v seznamu výstupů prostě nesmí chybět...:) A Hoven se alespoň v Norsku píše s velkým H.
 |  |  |
“Rád bych Vám teď zazpíval písničku Vladimíra Vysockého, který to také poznal jaké to je, spoléhat sám na sebe a zároveň na kamaráda”….zmiňuji z legrace před svými spolulezci v autě z kopce Hoven na cestě do kempu. Mluvím o skladbě Vrchol v podání Jaromíra Nohavici, která již v minulosti několikrát zazněla z reproduktorů našeho autorádia a která bude zaznívat na sklonku každého následujícího dne při návratu ze skal do bezpečí kempu, jako určitý symbol našich každodenních úspěchů. (text)
(text)
Pátek 30.7.2010
Jsme rozlezení a připravení na opravdový prásk. Míříme směrem Djupfjord do oblasti Bare blabaer na cestu Bare blabaer Norské obtížnosti 5-, délka 236m. Pro neznalé bych jen upřesnil že norská stupnice obtížnosti je tvrdší než UIAA. Oblast není daleko od kempu a dokonce i parkoviště je fajn. Na parkovišti stojí landrover s nápisem nordnorskklatreskole a se symbolem UIAGM, Zřejmě budeme mít společnost. Přístup je dlouhý a zarostlý. Jestli to není náhodou tím že sme minuli přístupový chodníček. Nu co už. Prodíráme se zakrslými listnáči cestou k nástupu, ale protože jsme natěšení tak nám to zas tak nevadí...nakonec se dostáváme na místo. Nad námi se už škrábou nějací norci. Později nahoře si uvědomuju že sem je viděl včera na Gandalfovi. Bare blabaer je pěkná lezecká záležitost, jak jinak než ve spárách, místy širokých jen na prsty a někde přecházející do komínků šířky tak akorát na mě. Cesta nám zabírá téměř celý den. “Lez nebo co”, povídám Peťovi, “tak já lezu nebo co”, odvětí Peťa na nástupu první délky. Za námi startují Lenka s Ondrou. Lezení je fakt super a zdá se, že friendy drží, ale neměl sem tu čest ověřit to v reálu... K závěru, 2 délky před koncem, přechází cesta v levou a pravou spáru dlouhé tak 20 m do štandu. Pravá je široká na koleno a místy i víc, což by mohlo držet, ale nemám tak velké friendy, takže se nedá zajistit. Volím tedy levou kam se dají dobře strkat ruce a i friendy. U dolezu do štandu mi friendy pomalu dochází a spárka se velmi zužuje, tak že tam nedám už ani ruku. Spoléhám víc na lezečky a stojím na spáře a ne v ní, zdá se že to drží...dolézám na štand a zajišťuju se: "Peťóóó zrůůůš", volám dolů. "Zrušenóóó", ozývá se zespoda. Dobírám lano.... "Peťóóó poléééz, jistím". Řvu na Peťu. Peťa mě dolízá a pomalu se pouští do čištění další délky.... Po chvíli sme nahoře a na 4x slaňujeme dolů. Po cestě potkáváme Ondru s Lenkou, kteří zatím ještě stoupají jako dým vzhůru…
 |  |  |
Sobota 31.7.2010
Opět vopruzacký den. Průzkum okolí kempu. Návštěva rybářského města Svolvaer, dokoupení jídla v COOPu. Musím zmínit výbornou jahodovou marmeládu a ta nutela...po takové době bramborových kaší a tuny rýže...mňam, mňam...:) Stávám se terčem útoku ohledně nevhodného zápachu sušených tresek ve vozidle...:)
 |  |  |
Vybaveni marmeládou, papírovým chlebem (nemají tak dobrý chleba jako máme u nás) a sušenýma treskama, vyrážíme do dalšího vyhlášeného rybářského městečka Hanningsvaer.
 |  |  |
Nejen Henningsvaer, A a Svolvaer, ale celé Lofoty jsou od nepaměti vyhlášenou rybářskou oblastí. Tresky byly vždycky součástí jídelníčku zdejších obyvatel a tvořily značnou část příjmu zdejších rybářů. Ulovené ryby se suší na dřevěných sušácích u pobřeží. Maso tím získá jemně slanou chuť. Kde jinde ochutnat sušenou tresku než právě na Lofotech. Mimochodem tahle potvůrka obsahuje až 83g proteinů. Z vlastní zkušenosti doporučuju ty bez kůže…je to opravdová mlska.
Neděle 1.8.2010
Návrat ke kořenům, lezní v oblasti Paradiset a následně v těsné blízkosti kempu v oblasti Kallebukta - moc pěkný a výživný…Konečně jsme zjistili že to srdíčko s křidýlkama v průvodci neznamená pěknou cestu, ale že vám strachy bude chtít vyskočit srdce... Na cestě Puffriset je ke konci několik nekonečných metrů, které se nedají nijak odjistit a člověk prostě musí věřit že ho ty lezečky udrží na skále...zdravě jsme se vybáli....
Na cestě Puffriset je ke konci několik nekonečných metrů, které se nedají nijak odjistit a člověk prostě musí věřit že ho ty lezečky udrží na skále...zdravě jsme se vybáli.... |  |  |
Pondělí 2.8.2010
Pokračujeme v Paradisetu stále novýma cestama, tohle nemůže nikdy omrzet. Pěkné polezení na pobřeží s výhledem na nekonečné moře a kousek dál skály zvedající se stovky metrů vysoko. Paráda. Jen by mohlo být krapet lepší počásko. Odpoledne to Ondra s Lenkou balí a přesunují se do kempu. Já s Peťou se vydáváme do pořádných skal, do oblasti Vagakallen - Myggapillaren na cestu Myga obtížnosti 5+, délky 240m. Blížíme se a koukáme, že skála je mokrá, uff. Zkusíme to a když to nepude tak slaníme dolů. Tahám první délku je lehčí ale na mnoha místech jsou mokré travky, což je nepříjemné, klouže to. Nakonec dolézám první délku, pod převískem vyrábím štand z friendů, dobírám lano a řvu na Peťu aby lezl. Peťa mě dolízá a vydává se do druhé délky, pár metrů ode mě se kousne, že chybí slaňovací kruh uvedený v průvodci a nedá se zajistit...hmm prekérka. Nezbývá než zatnout zuby a spoléhat několik desítek metrů po mokré skále jen na lezečky. Peťu jistím, ale přes okraj převísku nade mnou nevidím. Zato velmi dobře slyším ozývají se pikantní výrazy, které sem u Peti do této doby neslyšel něco jako k...a a něco o tom že se nedá zajistit...:)), pár minut strachu. "Dobééér" křikne Peťa po chvíli" ....Peťa padá, hrklo ve mě....rychle dobírám lano...Je ode mě cca 20 m, takže by se dost prolít a kdoví jestli by nás udržely friendy v mém štandu....Naštěstí je to tak že se Peťa konečně překlenul k dalšímu slaňáku a chtěl jen dobrat volné lano, už je dobře. Dolézám ho o po společné schodě slaňujeme nějakých 50 m k nástupu a valíme do kempu s nepořízenou. Za těchto podmínek je lezení tady nebezpečné....
Jojo Myga je Myga, snad příště.
Po cestě se ještě s Peťou dokrmujeme Ostružníkem Moruška, kterým jsou Lofoty poseté. Červená, sladkokyselá malina rostoucí kousek nad zemí. Výborná to věc plná vitamínu C. Žluté už jsou zralé a jsou mnohem sladší. Marmeláda z morušek je skutečná lahůdka, ale je trošku dražší než běžná marmoška. Mimoto zde roste velké mnoštví borůvek a jedlých hub. Norové je ale nesbírají, kvůli stigmatu z Černobylu, tenkrát tu prý vítr zavál nějaký radioaktivní prach....My si ale na borůvkách pochutnáváme...:-))
 |
Úterý 3.8.2010
Co dneska, že by lezba....
Přesun do oblati Pianokrakken - South face. Lezu lezu po železu nedám pokoj až tam vlezu. Oblíbená a hodně profláklá oblast, není daleko od kempu a je kousek od parkoviště, což sem láká hodně lidí...Nicméně pěkný polezení 5+, délky 60m. Zítra ráno nás čeká odjezd zpátky na jih...tohle lezení si opravdu užívám..
Přesun do oblati Pianokrakken - South face. Lezu lezu po železu nedám pokoj až tam vlezu. Oblíbená a hodně profláklá oblast, není daleko od kempu a je kousek od parkoviště, což sem láká hodně lidí...Nicméně pěkný polezení 5+, délky 60m. Zítra ráno nás čeká odjezd zpátky na jih...tohle lezení si opravdu užívám.. |  |  |
Středa 4.8.2010
Ráno se balíme, dávám si poslední zbyteček kávy a vyrážíme, ale ještě nám zbývá poslední zářez. “Aj ta krajta Svolvaergeita” neboli Svolvérský kozel. Svolvaergeita je turisticky hodně profláklé místo a zdejší horští vůdci se na kozlovi taky přiživují, vodí nahoru své klienty za tvrdou norskou měnu. My jejich služby nepotřebujeme, čeká nás cesta Forsida 5+, 128m. Dříve se přes rohy kozla běžně skákalo, ale v současnosti to není doporučeno, protože se na jednom z rohů odlomil významný skalní blok a skok je těžší. Což mě ovšem později neodradilo...:))
Po výlezu na rohy volím pro přeskok bojový pokřik, trocha toho adrenalinu, chvilka napětí...vždyť to není zas tak daleko...."Baník p..óóó"....dopad je trošku z kopce, ale ubrzdím to dřív než zabere jistící lano...bomba ustál sem to...
Děkuji Peťovi za jištění a Lence za jedinečné skloubení, dobrého oka, závěrky, clony a ISO…
 |  |  |
Vylezeno, přeskočeno, slaněno vyfoceno a opravdu vyrážíme. Přejíždíme do Lodingenu, kde přesedláme na trajekt do Bognes. Následně směřujeme na jih k druhému největšímu norskému národnímu parku - Saltfjellet - Svartisen, kde je naším cílem ledovec Svartisen. (Druhý největší ledovec v pevninské Evropě - 369 km2). Jedeme celý den a noc, znovu projíždíme přes polární kruh, kde najdeme jednu polární kešku a dále směřujeme do národního parku. Dojíždíme ve čtvrtek dne 5.8.2010 cca ve 3:00 ráno. Bivakujeme pouze ve spacácích vedle auta. V Norsku je možné bivakovat 2 dny v podstatě kde chcete a to bez povolení. Jen pozor na otevřené ohně, ty se můžou zakládat jen v určitém období.
 |  |  |
Čtvrtek 5.8.2010
Naše další výprava tentorkát na ledovec Svartisen. Ráno přejíždíme od bivaku do kempu u jezera Svartisvatnet a jdeme pěšky po břehu jezera až k vodopádu padajícího z horního ledovcového jezera Austredalsisen. Pěšky je to asi hodina cesty po ne příliš kvalitní a mnohdy bahnité cestě. O to lepší to chce obuv, např. moje botičky Garmont Pinnacle nezklamaly. (Pro méně zdatné tady jezdí k vodopádu loď). Po výstupu nad vodopád je v dálce vidět Ledovec sestupující k jezeru. Přesunujeme se až k ledovci. Po cestě rostou v malých jezírkách Suchopýry. U ledovce nás napadla taková lumpárna...sami to ale nezkoušejte, my jsme profesionálové... Jo a ty malé bulky na hornatém podloží jsou skutečně granáty...jen je musíte vydolovat. Nedá mi to a pár si jich uloupnu.
 |  |  |
Vracíme se zpět stejnou cestou a pokračujeme k dalšímu cíli Trollvegen neboli trolí stěně. Obrovská, pověstná s kolmým úsekem dlouhým cca 1400m. Co se týče lezení je hodně rozbitá a je to vyšší dívčí lezení, nic pro nás...opět říkám zatím..:). Pod stěnu na spodní parkoviště dorážíme v pátek dne 6.8.2010 kolem 6 hodiny ranní.
Pátek 6.8.2010
Z parkoviště pod trolí stěnou přejíždíme na cestu Trollstigen (trolí žebřík) do turistického centra v sedle, západně od Trolí stěny. Parkujeme a pěšky vyrážíme na cca dvouhodinový trek vyšlapanou stezkou ke stěně. Po cestě ke stěně jsem potkal 3 zarostlý a smradlavý troly s foťákama a musel sem si je vyfotit.
Stát na okraji stěny je i pro otrlé jedince VELKÝ ZÁŽITEK.
 |  |  |
Po sestupu z Trolí stěny k našemu zasloužilému Nisanu. Valíme dál zpět k domovu. Ze sedla pokračujeme po cestě č.63 Trollstigen ve směru JZ do Linge, kde si nakupujeme poslední dlouhodobé zásoby. Přejíždíme šestikilometrovým trajektem do Eidsdalu, projíždíme přes Geirangerfjord a na chvíli zastavujeme v městečku Geiranger. Pár fotek a pokračujeme dále na městečko Lom a Vagamo. U Geirangeru je v době našeho průjezdu zaparkovaná mezinárodní vopruzácká loď Crown Princess.
V Geirangeru vlastně vznikla i jedna z nejlepších fotek z celého Norska. Nějaký trol nás oslovil jestli by se mohl vyfotit s Ondrou a Ondra byl samozřejmě nadšen...:-)
 |  |  |
Dojíždíme do Vagama a v kopcích nad městem hledáme vhodný biváček. Kdo dřív najde metr čtvereční bez bobku na ovčích lukách vyhrál...Ale jako již mnohokrát nějaké víceméně neposrané místo se nakonec našlo. Vodu tankujeme do petek v nedalekém potoce tekoucím z přilehlých luk. Pevně věříme že to co plave v petkách nejsou ovčince...nebo jak nazvat ovčí hovna. Nicméně používáme nějakou specialitu na dezinfekci vody, ale ani to mi důvěru nedovává. Moc toho nevypiju...Ale ráno čaj risknu. Usínáme a okolo jsou slyšet zvonky, pasoucích se ovcí...Paráda...:))
Na severu norska nejsou příliš kvalitní cesty a systém mýta, pokud si nekoupíte předplacenou čipovou kartu, je zmatený. Dle některých zdrojů se platí na mýtných místech po cestě a pokud je toto místo zavřené nebo zde nelze plati, tak na nejbližší benzině po průjezdu vymezeného úseku. Ovšem už neuvádějí kde se platí, když je i tato benzina zavřená...Takže jsme mýtnicí v Trondheimu projeli bez placení. Při platbě na benzině je třeba vyplnit mýtný formulář (chce to trpělivost a vstřícný personál) a zaplatit za projetý úsek...a nebo si předem zaplatit a objednat čipovou kartu, ze které se bude odečítat kredit..což bych příště zřejmě zvolil. Více viz níže – související informace.
Sobota 7.8.2010
Z Vagama jedeme po E6 směr Lillehamer, Oslo, přejíždímě Norsko - Švédskou hranici, dále Göteborg, Helsingborg, Malmö a jsme zpátky v Trelleborgu. Kupujeme lístek na trajekt do Sassnitz.
 |
A pak už jen z Německa po SKUTEČNÝCH DÁLNICÍCH do České republiky a jsme zpátky v Brně. Je neděle 8.8.2010 kolem 14:00 hod.
P.S. Soutěž o nejméně užitečnou věc našeho zájezdu vyhrála moje slackline, kterou nebylo na lofotech kde natáhnout, nejsou tam totiž tak silné stromy, spíše jen keře a jindy na to pro změnu nebyla chuť nebo čas....:))
MAPA
| |
SOUVISEJÍCÍ INFORMACE
Mapa + fotomapa v GOOGLE EARTH (soubor kml)
Seznam geokešek
Žádné komentáře:
Okomentovat