thomasovo smetiště

...zpívá Nohavica v jedné ze svých písní....

Ano Sarajevo je opravdu za kopcem, vzdušnou čarou z Brna pouze asi 600 km a přitom je, stejně jako celá Bosna, skutečnou baštou orientu, ČR na dosah. Po loňském výletu do čarokrásných Albánských hor Prokletje, je Bosna logickou volbou na cestě za exotikou a dobrodružstvím. Přiznávám že na tom dobrodružství mají podíl i poválečné a všudy přítomné pozemní miny. Byť nejsme žádní "riskátoři", je právě toto riziko vzrušujícím prvkem doprovázejícím nás na našich cestách. Zdánlivý problém na začátku expedice je získat dostatečně kvalitní průvodce, mapy a další podklady, články na webu nevyjímaje. Ale materiálů, průvodců a informací je dostatek, stačí jen hledat. Do Bosny jezdí již v současnosti několik Českých cestovních kanceláří (CK Alpina, CK Poznání, CK Kompas, CK Mundo, apod.). O kvalitě zájezdů s uvedeními CK do těchto končin netuším nic, jedeme na vlastní pěst.

Obsah

Válka v Bosně a Hercegovině

Pátek 18.5.2012 - Setkání s Georgem

Čtvrtek 19.7.2012 - Zabaleno tak já jedu

Pátek 20.7.2012 - Welcome to SARAJEVO

Sobota 21.7.2012 - Vzhůru na Maglić

Neděle 22.7.2012 - Tjentiště - Sarajevo - Diva Grabovica (Pohoří Čvršnica)

Pondělí 23.7.2012 - Brzský nástup, horolezcova smrt

Úterý 24.7.2012 - směr Kuča Tise - Hajdučka Vrata

Středa 25.7.2012 - Hajdučka Vrata, jezírko Crljenak, sestup směr Kuča Plasa – Jablanice

Čtvrtek 26.7.2012 - Jablanica, Mostar, Rujiště, Biela Voda (pohoří Prenj)

Pátek 27.7.2012 - Bijele vody, Zelena Glava + Otiš, kuča Jezerce

Sobota 28.7.2012 - Sestup Konjić, Sarajevo

Neděle 29.7.2012 - Sbohem Bosno a Hercegovino bylo nám zde dobře

Závěrem takové malé srhnutí a porovnání představ se kterými jsem vyrážel

Související materiály

Něco málo k Bosně a Hercegovině

Bosna a Hercegovina leží na pomezí střední a a jihovýchodní Evropy v oblasti Balkánského poloostrova. Počet obyvatel k roku 2005 je ke 4 miliónům.

Stručná historii Bosny

Bosna a Hercegovina patří k zemím, kde se vystřídali mnozí vládci a proběhlo mnoho významných celoevropských i balkánských událostí. Zpočátku součást provincie Římské říše, později nezávislý středověký stát na rozhraní západního a východního křesťanství, poznala po dobytí expandujícím Tureckem islám a do té doby nepříliš známou kulturu i zvyky. Bosna a Hercegovina byla svědkem soupeření Osmanské říše s Rakousko-Uherskem, které ji ovládlo ke konci 19. století, stejně jako vzniku projektu jihoslovanského státu, Jugoslávie ve století dvacátém, vzestupu i pádu komunismu, ale i válek a etnického násilí.

1463: Předosmanská doba

1463–1878: Osmanská nadvláda a islamizace

1878–1918: Rakousko-uherský protektorát

1918–1941: První Jugoslávie a postavení BiH v ní

1941–1945: Druhá světová válka

1945–1989: Socialistická Bosna a Hercegovina

1989–1992: Předzvěsti bosenské nezávislosti

1992–1995: Válka mezi jednotlivými národy země

Od 1995: Poválečná obnova země [1]

Novodobá historie a válečný konflikt v letech 1991 -1995

25. června 1991, vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko nezávislost na jugoslávské federaci. Tím se spustila série válečných konfliktů, které trvaly intenzivně od roku 1991 do roku 1995. Řada sporů se ale táhne dodnes. Jejím podhoubím byla smrt autoritativního prezidenta Tita, problematická ekonomika 80. let, stávky, nacionalistické nálady v jednotlivých zemích státu tvořeného mnoha národnostmi, i pouhá bezradnost co dál.

Slovinsku se dne 8. října 1991, na základě Brionské deklarace a po krátké intervenci Jugoslávských vojsk podařilo dosáhnout plné nezávislosti. Jugoslávská vojska se marně snažila uzavřít hranice Slovinska s okolními zeměmi. Konflikt je označován jako tzv "desetidenní válka".

Chorvatská vláda po vyhlášení samostatnosti v roce 1991 odmítla poskytnout Srbům žijícím na jejich území autonomii.Ti na konci roku vyhlásili na třetině státu Chorvatska republiku Srbská krajina ze které byla vyhnána většina etnických Chorvatů. V roce 1992 byly do země vyslány jednotky OSN. Chorvatům se podařilo získat území krajiny až v roce 1995. Symbolem boje Chorvatů o svou nezávislost se stalo město Vukovar, kde se mezi Srby a Chorvaty odehrála jedna z nejbrutálnějších bitev v bývalé Jugoslávii.

Válka v Bosně a Hercegovině

Národnostně velmi promíchaná země se dostala do války v roce 1992. Spouštěcím okamžikem bylo datum 6. března 1992, kdy po předchozím referendu vyhlásil Alija Izetbegovič Bosnu a Hercegovinu nezávislým státem ten podporovali muslimští Bosňáci a bosenští Chorvati. Vyhlášení samostatnosti bylo příležitostí pro Bosenské Srby, kteří již dříve vyhlásili na části území Republiku Srbskou, aby na konci března 1992 zahájili otevřený boj a etnické čistky na dobitých územích.

Postupně začali projevovat separatistické tendence též bosenští Chorvati a konflikt se proměnil ve válku místních skupin každého s každým a proměnlivých spojenectví.

Obléhání Sarajeva

Tragickou událostí války v Bosně a Hercegovině byla blokáda půlmiliónového města Sarajevo, která trvala od května roku 1992 do února 1996. Město leželo v obklíčení bosenských Srbů. Jedinou výjimkou byl koridor OSN, který vedl přes mezinárodní sarajevské letiště. Zničeno bylo 35.000 budov, včetně kulturních a sakrálních objektů. Město bránila bosenskohercegovinská obrana a skupiny zformované ze sarajevského podsvětí. Život ve městě paralyzovali Srbští odstřelovači. Kolem města se táhla minová pásma. Lidé byli omezeni na shánění vody, jídla a dřeva na topení. Během blokády zahynulo přes 10.000 obyvatel a zraněno bylo 50.000 osob.

Srebrenický masakr

Pád jedné z bezpečnostních zón OSN na východě Bosny a masakr asi 8000 lidí byl šokem. Srebrenica byla jedním z ostrůvků muslimů v srbském obklíčení.V létě 1995 začali Srbové smyčku utahovat. Pomoc nedokázali ani nizozemští vojáci OSN, kteří neměli patřičnou výzbroj ani účinný mandát k zásahu. Srbové zahájili raketový útok na Srebrenicu 6. srpna 1995. Nálety NATO byly odvolány kvůli zajatým vojákům OSN. Do města kde bylo 30.000 obyvatel, utečenců vstoupili Srbové 11. srpna. Ženy a děti byly odvezeny, část mužů byla postřílena na místě, další oběti byly zabity při pochodu přes hory do Tuzly. V okolí města byly později nalezeny masové hroby. Mezinárodní soudní dvůr OSN označil srebrenický masakr za Genocidu. Obsazení města velel pověstný a v současnosti souzený Ratko Mladič.

Konec války - Daytonské dohody

USA zprostředkovaly v listopadu 1995 mírová jednání mezi znepřátelenými stranami. Uzavření mírové dohody předcházela třítýdení jednání na vojenské základně v Daytonu ve státě Ohio. Bosna zůstala jako jeden stát, ale rozdělena na bosensko-srbskou část a muslimsko-chorvatskou federaci. V zemi bylo nasazeno 55.000 vojáků mezinárodních sil IFOR. Na jaře 1996 vzniklo demilitarizované pásmo o šířce 4 km a celkové délce 1080 km - "Daytonská linie". Ta rozdělila území Bosny a Hercegoviny na dvě politické části.[2]

A teď už k naši expedici…

Pátek 18.5.2012 - Setkání s Georgem

Vše začíná dva měsíce před odjezdem, setkáním s Georgem. Je znalý věci, zná místopis a nedělá mu ani problém komunikace s domorodci v jejich mateřštině. Do Bosny jezdí pracovně. V pěkné Brněnské kavárně "Kavárna a Pekařství Zastávka" rozkládáme mapy a ladíme detaily. Mimochodem tahle kavárna je pro obdobná setkání ideální. Předběžný plán zní příjezd do Sarajeva, výstup na Maglić a pak přesun do Koniće a vícedenní přechod přes pohoří Bjelašnica zpět do Sarajeva a případně podle času ještě něco malého v okolí Sarajeva. Ale plány jsou jedna věc.

…Nakonec se plány, v průběhu času mění na expedici návštěvy tří Bosenských pohoří - Maglič, Čvršnica a Prenj…

...Dva dny před odjezdem kupuje Petr Neuwirth zpáteční jízdenky se slevou "City Star" do Slavonskiho Šamace a jednosměrnou jízdenku ze Šamace do Sarajeva. Zpáteční mezinárodní jízdenky platí měsíc…

S jakou vlastně představou odjíždíme do Bosny? Musím to zde zmínit protože mě ta Zěmě prostě překvapila

Nevím jestli se můžu vyjadřovat za ostatní, ale já odjíždím s pocitem přinejmenším zvláštním. Něco málo jsem o Bosně přečetl, vím že v únoru roku 1984 se zde konaly XIV zimní olympijské hry. Vím že Bosna je v podstatě kousek od České republiky a rovněž vím že zde jezdí i nějaká ta Česká cestovka. Několik známých v Bosně bylo na kolech... No stejně je vzduch okolo mě prosycen určitou představou o novodobé válce v letech 91 - 95 a jejích následcích na celou zemi. Co já vlastně v té době dělal? Tou dobou jsem snad ještě chodil na základní školu :-D. Ale pokud se v poválečném období objevil občas nějaký dokument v TV o Bosně a Hercegovině nebo článek v časopise, byl zejména o válce v Bosně a Hercegovině a ne o běžném životě nebo přírodě. Někde jsem před odjezdem četl, že je zde vysoká nezaměstnanost téměř 40% a v zemi je stále chabá infrastruktura. Mnoho území je i proti předchozím plánům na odminování do roku 2010 stále značně zaminovaná s mnoha místy s výstražnými cedulemi. Mám tedy za to že pojedeme zpátky v čase do doby socialismu 80 let v ČR. Ve velkých městech budou šedé vysoké, neudržované, hranaté, paneláky, po nekvalitních cestách se budou prohánět ve velké míře starší vozidla včetně skřípajících vozidel MHD. Města budou neudržovaná a špinavá. Nebude se zde pohybovat mnoho lidí, spíše smutní a ustaraní jedinci, kteří zažili hrůzy války... Lidé s ohledem na nezaměstnanost nebudou příliš dbát na nějakou módu, takže spíše očekávám teplákové soupravy a staré komunistické, vybledlé barvy... Na vesnicích očekávám osady nekvalitních domů s rozbitým zdivem a starými doškovými střechami... Dobře trošku jsem nadsadil, ale prostě očekávám nízkou úroveň bydlení a chabou infrastrukturu..... No tak uvidíme co se vyplní....

VYRÁŽÍME :-D

18.- 19.7.2012 - Balení, pivko v Lamplotě a vyrážíme

"Čau, tak jak jde chystání? Zabalil ses do toho malýho batohu?" Ptá se mě Peťa v 16:27 přes GTalk. V té době leží na zemi v kuchyni hromada věcí a já opět nevím jak to do báglu všecko narvu. Pokus natlačit to do 45 l batohu končí neúspěchem. Jsem moderní outdoor člověk, nemám rád dvě věci: Špatně zabalený batoh a pomalé připojení k internetu :-D. K půlnoci 18.7.2012 už batoh nabírá konečný tvar a já mám ještě čas zevlit v mapách před odjezdem na hlavák. Ještě se zvážit před odjezdem a následně po návratu....

Čtvrtek 19.7.2012 - Zabaleno tak já jedu

Čas 00:37 hod. "Potkáme se před Lamplotou, ja?" Poslední Peťův internetový dotaz, batoh na záda a mažu. Kráčím si to tmou a tichem na zastávku a rozjezdem jedu do centra. Ve dvě sedíme na pivku v Lamplotě a těšíme se... Na nádraží přibývají další členové expedice - Pája Kouřilová a Petr Čípek. Vlak odjíždí ve 3:19 směr Budapešť-Keleti. Cestu v podstatě prospíme :-D. Kolem 9:00 hod. jsme v Budapešti. Metrem přejíždíme na západní nádraží Budapešť-Deli odkud v 9:56 hod. odjíždí vlak do Sarajeva, kam má přijet ve 21:16 h. O spolehlivosti jihovýchodních vlaků si musíte udělat představu sami, na přesnost ani čistotu se tady moc nehraje :-D.

Kolem 12:30 hod. jsme v zastávce Pecs a jak upozorňuje Peťa, dochází k odpojování a změně pořadí vagónů.

Kol. 15:00 hod. pasová kontrola na Chorvatských hranicích.

18:50 hod. příjezd do Doboje, kde vlak stojí, stojí dlouho, dost dlouho... asi 4 hodiny

Vlastně se jedná o naše První setkání s minami :-D

Po perónu se šíří informace že ve směru jízdy vlaku na trati hoří a zrovna v místech, kde jsou miny, takže hasiči mají problém.... a my taky. No ale zase je čas na "Jelena" zdejší pivko.

Ve 22:00 hod. se opět rozjíždíme...

Pátek 20.7.2012 - Welcome to SARAJEVO

Je 02:30 hod. Vítá nás železniční stanice hlavního města Bosny a Hercegoviny. Je pozdě večer nebo vlastně brzy ráno... Taxíky nám mizí před nosem a než se rozmyslíme zjišťujeme, že už nám nezbývá než přespat někde v parku. Ano schizofrenie a obavy z min začínají už na hlavním nádraží. Nesmyslně se bojíme jít přes nádraží přilehlé travní plochy, o přespání někde v křoví kousek od hlaváku nemluvě :-D

No co už, jdeme směrem k městské zástavbě nedaleko od nádraží a v zákoutí příměstského parku u nějaké zavřené kavárny si prostě leháme do trávy a snažíme se spát. Dlouho nepospíme... Kolem 3 ráno se celým městem hlasitě rozezní skřípějící muslimský hlas šířící víru islámu do každé domácnosti. Zprvu to přikládáme stylu DJ Bagdáda, který má dnes večer, podle infocedule z hlaváku, vystoupení ve městě, ale následně zjištujeme, že je Ramadán a muslimové se prostě modlí častěji, třeba i ve 3 ráno. Hrát něco takové doma, takhle brzy a v 3 hodinových intervalech, šel bych jim ty tlampače osobně rozmlátit...

Ráno kol. 6:50 hod. přejíždíme trolejí č. 103 z Bosenské části města, na konečnou, směr Lukavica do Srbské části města. Z autobusového nádraží Lukavica, jezdí autobusy ve směru Černá hora, Podgorica. Až do Podgorici ale nejedeme, naším cílem je Tjentiště, Suva. Náš bus jede v 7:45 hod.

Ze Srbského autobusáku jedeme proto, že z autobusáku "Bosenského", u hlavního nádraží, paradoxně busy do Srbské části Bosny a Hercegoviny nejezdí.

Prosíme řidiče jestli by nám zastavil ve vesnici Suva, což je neoficiální zastávka a jeden z výchozích bodů pro přístup k Trnovačku jezeru a na Maglič. Nejbližší oficiální zastávka je cca 7 km před Suvou, vesnice - Tjentiště. Suva má být poválečná vypálená vesnice s jejími ruinami, ale žádné zbytky osídlení po cestě nevidíme. V 10:50 hod. jsme v Suvě. Řidič zastaví vytáhne nám batohy a zvednutým palcem nám přeje hodně zdaru na naší cestě na Maglič. Celá cesta až na náhorní plošinku Suva Jezerina se táhne kolem nenápadného potoka Suha (Suški), jdeme po nezpevněné, ale kvalitní a dobře značené turistické cestě vzhůru, ve směru Trnovačko Jezero. Nacházíme se v NP Sutjeska, v největším evropském pralese Peručica.

Cesta je opravdu dobře značená. V celé Bosně je standardní turistickou značkou červený kroužek s bílou tečkou uprostřed. Co mě trošku zaráží a občas zamrzí, je množství odpadků v tak krásném prostředí největšího Evropského pralesa. Na cestě přecházíme nenápadnou hranici Bosny a Černé hory, na kterou nás upozorní pouze dřevěná cedulka na stromě :-D. Žádná pasová kontrola se nekoná. Kousek za cedulkou je náhorní plošina Suva jezerina. Za ní je vidět lesem pokryté sedlo a za ním už je náš dnešní cíl jezero Trnovačko.

Přecházíme přes Suva jezerinu, překlenujeme se přes lesnaté sedýlko a hle...

...s upocenými čely si konečně sedáme na neméně upocená pozadí, před námi se rozprostírá hladina nádherně zelenkavého jezera: "Dobro došli na Trnovačko jezero", vítá nás nápis na dřevěné ceduli. Je 16:30 hod. Hledáme zdroj pitné vody o němž je zmínka v průvodci. Zdroj který je po levé ruce asi 200 m od uvítací cedule je zasypán odpadky, včetně toaletního papíru... hledáme jiný zdroj. Jdeme okolo jezera, proti směru hodinových ručiček, do svahu nad jezerem. Tankujeme si vodu do petek, u zdroje kousek od kuči správce NP.

..."RANGER, RANGER", oslovuje se sám muž, přicházející od zmíněné kuči...

..."Češki, Češki?" dotazuje se vzápětí...

Následně po nás onen "RANGER" chce pasy a poplatek 1euro/osoba za nocleh. Na oplátku nás zve na balkánskou rakii. V průvodci píšou, že je neslušné na balkáně odmítnout pozvánku k přípitku, ale my i tak máme slinu a mimo Páji si připíjíme všichni. Poté ještě zveme správce na náš lahodný moravský mok. Sedíme u stolu a ruky nohy komunikujeme se správcem a jeho kumpány. Dle jeho slov obývá kuču jen v létě. V zimě je kuča pro množství sněhu sotva vidět. Čechů prý toto místo navštěvuje skutečně mnoho, ale není se co divit. Balkán je Čechům opravdu dostupný. Narozdíl např. od Rakouska nebo Slovinska je zde celkem levně nebo alespoň obdobně draho jako u nás a spát se dá v podstatě kdekoliv, kde rozložíte spacák.

NP Trnovačko mě překvapilo ve dvou věcech, na jednu stranu je pěkně udržované pro pohodlí návštěvníků a jižní část jezera je obestavěna dřevěnými lavičkami a stoly, na stranu druhou NEPOŘÁDEK!!!. V zákulisí v křovinách nad lavičkami a pod chatou "RANGERA" je velké množství odpadků, střepů, pivních plechovek a dokonce olejové filtry do motorů... A tak přejmenovávám "RANGERA" na "POPELÁŘE". Aneb jak říká Peťa Neuwirth: "To je prostě bálkán".

Odpadky nejsou při běžném pohledu nijak zvlášť viditelné a tak si pobyt zde i tak užíváme....

Pobyt u jezera a koupačka je příjemným osvěžením po dlouhé cestě. Jezero je situované v krásném místě a je ze všech stran obklopeno horami a z našeho bivaku je krásný výhled na Maglič. V parku okolo jezera nejsme večer sami. Je zde asi 15 dalších výletníků a někteří, zejména ti Černohorští, hulákají jak na lesy, zřejmě ve snaze upozornit široké okolí na krásu jejich národních písní.

Večer už ležíme ve spacácích koukáme na hvězdami posypanou oblohu a užíváme si to. Náladu doplní melodie Nohavicovy písně - Sarajevo. Zaznívající z mobilu, do kterého jsem si ji doma uložil jako takové malé překvapení členům expedice, pro chvíle prvního nocování v Bosenských horách. "...támhle za kopcem je Sarajevo..."

Jdeme spát.

Sobota 21.7.2012 - Vzhůru na Maglić

V 10:20 hod. vyrážíme od jezera a šlapeme lesem vzůru, po značené cestě směr Maglić. Po cestě nás předbíhají dva chlopící neurčité národnosti, ale na lehko, srabi :-D. Ze severozápadních svahů je vidět pověstný "tvar srdce" Trnovačka jezera, který je lépe viditelný při vyšším stavu vody. Po necelých dvou hodinách ve strmých, travnatých svazích se doplazíme na nevýrazné sedýlko a v podstatě směřujeme dále na sever po značené turistické stezce. Z těch výraznějších vrcholků, přes které vede cesta budu jmenovat pouze Mali Maglić 2309 m.n.m., Klekov Maglić 2365 m.n.m., Crnogorski Maglić 2388 m.n.m., Bosanski Maglić 2386 m.n.m. Cesta je pohodová, s krásnými výhledy a netřeba speciální výbavy. Další věc která mě zde, a na našich dalších pohořích, překvapuje je výborné značení po celé trase. Ačkoliv v českém průvodci "Bosna a Hercegovina, Černá hora", nakladatelství "SKY" z roku 2004, píší že "Maglić je lépe považovat za pohoří bez turistického značení", zdaleka to již není pravda a zdejší planinári udělali od roku 2004 velký kus práce na zlepšování značení tras, kdy stále přibývají nové stezky.

Po překlenutí Crnogorskeho Magliće se objevuje výrazný vrcholech Bosenskeho Magliće, který je sice o 2 m nižší, ale vrchol je mnohem působivější a to nejen na oko ale i náročností. Výrazný vrcholek si přímo říká o výstup, který z té dálky vypadá i nepatrně složitě. Po příchodu blíže je to ale v pohodě. Batožinu necháváme kousek pod vrcholem a mažeme v rychlém tempu, strmě vzhůru. Za 15 min. jsme nahoře je 15:09 hod. Výstupová, značená stezka na vrchol, pokračuje přes vrchol dále k sedlu Prijevor. Výhledy z vrcholu jsou nádherné, jen je trochu kazí lehké kouřmo pod námi a to ve všech směrech. Ve vrcholové krabici člověk najde občas spousty důležitých věcí, např. zubní kartáček, párátka, taky nesmí chybět nálepka CK Alpina a tak no... ach jo. Mimochodem z vrcholové knížky zjišťujeme, že ti dva chlopíci kteří nás při cestě na Maglić předběhli byli rakušáci z Zillertalu. Do knížky se rovněž zvěčňujeme i my a následně se vracíme stejnou cestou zpět k batohům.

Vydáváme se na sestup, je 15:45 hod. Na hřebenové křižovatce, v sedle mezi Bosanskim Maglicem a Crnogorskim odbočujeme na turistickou stezku na východ, směr Dragoš sedlo, Tjentiště. Dolů se jde dobře, cesta je místy strmější a přijištěná ocelovými lany, ale stále velmi dobře značená. Na lukách, v kosovce, pod Maglićem trošku odpočíváme než se vydáme dále.

Při chůzi, cestou dolů, v travách kolem nás skáče ohromné množství lučních kobylek. Při každém kroku dopředu jich desítky skáčou sem a tam, zleva doprava, do výšky kolen a mě se vybavují vzpomínky na dětství, když jsme na lukách, na vesnici, v nejžhavějším létě obraceli seno. To množství skákajících kobylek bylo obdobné, opravdu kouzelné místo.

V 17:45 hod. jsme na výrazné křižovatce: Vučevo x Maglič x Dragoš sedlo a opět odpočíváme v trávě u cesty. Na tuhle křižovatku, s přilehlým travnatým pláckem se dá bezpečně dojet i autem po nezpevněné silniční komunikaci z Tjentiště. Na plácku již stojí dvě auta a dva stany. Při představě, co nás ještě čeká cestou dolů, se nám nikomu už moc nechce zvedat.

Po nějaké chvíli lebedění přijíždí Wolksvagen Caravan s označením "NP Sutjeska" a vysazuje turisty. Ptáme se řidiče, jestli jede směrem Dragoš sedlo a jestli by nás vzali. Tváří se kladně... nastupujeme. Šotolinovou, nezpevněnou cestou jedeme dolů. Během cesty se (hloupě) ptáme jestli je možné nocovat na Dragoš sedle, místo abysme požádali o zastavení na onom místě. Co jsme asi mohli čekal že nám správce NP odpoví...."NE" spát se tam nesmí. Ale určitě by to nějak šlo, že...... No nic tak jedeme až na Tjentiště. Jedeme poměrně dlouho a jsme rádi, že tenhle úsek nemusíme absolvovat pěšky. Křižujeme hlavní cestu po které jsme přijížděli busem ze Sarajeva cestou do Suvy. Vystupujeme u hotelu "Mladost" a ze slušnosti se ptáme na cenu dopravy, očekávaje Bosenskou dobrosrdečnost a cenu do 8 Euro.

"20" Euro naznačuje řidič klidně. Padá nám všem čelist a nevěřícně a naštvaně po sobě navzájem pokukujeme jestli to dotyčný myslel vážně. Jako chápu, že to bylo za nás čtyři, ale kdyby nás nevzal jeli by dolů sami. Jediné co vyvažuje částku je, že cesta byla poměrně dlouhá a skutečně nepříjemná.

Poučení pro příště - pobavit se o ceně za dopravu ještě dříve než vyrazíme. Nicméně nahnali jsme čas a můžeme si v klidu dát večeři v nedalekém motorestu označeném jako БИФЕ "Усовачки поток" a v poklidu zabivakovat poblíž.

Od hotelu je to k motorestu asi 500 m, na kopci, nad cestou je vidět mohutný betonový památník věnovaný partyzánům z II. Světové války. Objednáváme véču... Majitel motorestu je vstřícný i přestože nám k večeru ještě musí sám navařit. Objednávám miešane maso za 15 KM. Porce je dost velká pro dva a tak se dělím s Peťou Čípkem, druhý Peťa si dává tradiční čevapi za 8KM a Pája Šopský nebo spíše Srbský salát. K dobrému jídlu patří dobré pití a tak postupně zhltnu 3 jeleny :-D. U motorestu se dá v korýtku natankovat čerstvá voda, občas tady zastaví okolo jedoucí řidiči naberou nádobu vody a jedou dál. Po večeři nám hostinský sděluje, že můžeme spát na posekané louce mezi potokem a motorestem, paráda.

Následuje osvěžující hygiena v potoce a potom na louce bivakujeme. Večer se ještě dokrmujeme a chystáme ke spánku. Poprvé se pokouším o výrobu bramborových placiček z instantního těsta na výrobu bramborových knedlíků, "přeci ho nepotáhnu zbytečně", říkám si. Připálený ešus dodává placičkám kořeněnou příchuť. Společně si pochutnáváme, zalézáme do spacáků a čučíme na hvězdy... co více si člověk může přát... :-D

Neděle 22.7.2012 - Tjentiště - Sarajevo - Diva Grabovica (Pohoří Čvršnica)

Ráno nás probouzí všudypřítomní, nazuření mravenci, kterých mám plný spacák a taky batoh. Balíme a stopujeme bus ve směru Foča - Sarajevo. Zastávka u motorestu je neoficiální a tak je dobré na projíždějící bus mávnout. První v 10:10 hod. nám ujíždí jednoduše proto, že není moc rozpoznat neoznačený minibus, který je zde však oficiálním, veřejným, dopravním prostředkem. V 10:40 hod. již ale nastupujeme do správného busu ve správném směru. Kdybychom nezastavili ani další bus tak následující jede až kolem 18.00 hod.

V 11:20 hod. jsme v přestupní stanici AUTOBUSKA STANICA FOČA. Platíme 0,5 Euro za vtipnou "peron kartu", zřejmě za pobyt a vstup na autobusák. Na infoceduli jsou příjezdy označeny jako "Dolazak" a odjezdy "Polazak".

Náš bus do Sarajeva má polazak oficiálně ve 12:10 hod. Dostatek času si dát burek v přilehlém minimarketu. "Češka, češka?", ptá se obsluha marketu. Opět si člověk uvědomí, že češi jsou v téhle zemi prostě provaření. Ve 12:20 hod. se naloďujeme a vyrážíme.

13:40 hod. Sarajevo. Následuje opět jízda trolejí č.103 z Lukavice do Bosenské části, ve směru k hlavnímu vlakovému nádraží a kousek přesun na přilehlý Bosenský autobusák.

Cestou mhd pořizuji pár fotek, válkou stále zjizveného města, a říkám si sám pro sebe kolik asi z těch lidí, sedících v troleji tu válku tady zažilo a jak tohle místo muselo být před lety děsivé. Atmosféru umocňuje potemnělá obloha, paneláková šeď a dešťové kapky dopadající na sklo troleje. Již obydlené, ale stále, od vrchu až dolů, dírami poseté 16-ti patrové paneláky. Díry různých velikostí a tvarů... Jako kdyby někdo chtěl některé domy jen tak z legrace celé pokropit... Kontrastně celou scénu doplňují moderní vozidla a reklamní billboardy... Zvláštní to místo.

Z autobusáku odjíždíme v 15:30 hod. směr Diva Grabovica, busem jedoucím do Mostaru. Dálkové busy jsou v Bosně o něco dražší na km než v ČR, zřejmě kvůli nižší vytíženosti.

Zastávka Grabovica je celkem nevýrazná, ale dobrým orientačním bodem je přehrada Diva Grabovica. Píše se čas cca 17:20 hod. Po zastavení pokračujeme, po turisticky neznačené cestě vpravo, jakoby pod hráz přehrady. Cesta vede nejprve ke vjezdu do elektrárny a pak, téměř u vjezdu, se ostře vrací doleva a serpentinami vzhůru. Jdeme stále po této cestě až nad retenční část přehrady. Procházíme přes most jednoho z přítoků přehrady a míjíme zřícenou osadu několika domů. Za chvíli už se dostáváme k první odbočce směřující vlevo k pískovcovému lomu, viditelném v dálce v údolí. Pokračujeme ale rovně.

Následuje další výraznější křižovatka s turistickým rozbočníkem - doprava "Villinac" 7h a "Tise" 8h, doleva bivak 1,5h. Náš cíl je bivak pod Velikim Kukem. Od této cedule jdeme již po poměrně velmi dobře značené lesní stezce, která později přechází do vyschlého, kamenitého koryta, řeky Diva Grabovica. Turistické značení dále pokračuje na levé straně potoka. Zapoměl jsem se zmínit o samotném vstupu do tohoto NÁDHERNÉHO údolí.

Údolí Divé Grabovice je opravdu ohromující. Celé údolí je jakoby uzavřené do tvaru písmena "U". V mapě i takto na první pohled působí poměrně neprostupně. Pochodujeme po vyschlém korytu řeky nějakých 300 m.n.m a všude okolo jsou bez mála dvoutisícové vrcholy, které celé údolí uzavírají. Nádhera. Připadám si opravdu malinký.

20:30 hod. jsme u bivaku "Pod velikim kukem" 680 m.n.m. Budovatelé bivaku si vybrali opravdu úžasné místo, s krásným výhledem do, stromy pokrytého, zeleného, údolí. Bivak takové kvality a úrovně bych v Bosně opravdu nečekal. Zdejší oddíl planinárů se velmi činil aby turistům pobyt zde zpříjemnil. Trošku se bivak pokusím popsat:

Jedná se o malý domek, kompletně oplechovaný a tepelně zaizolovaný proti rozmarům počasí. Uvnitř domku jsou vlastní kamínka a další vybavení pro vaření, 2 kanystry s pitnou vodou, káva, džezva, cukr, koření, pánve, svíčky a další vybavení. V podstatě se jedná o malinkatou garzonečku 1+kk, kde obytnou zadní část tvoří patrová postel pro 4 nahoře a 4 dole. V bivaku se dobře vyspí 8 osob, nouzově i 10 a více. My jsme 4 takže naprostý luxus. Člověk může spát pěkně v suchu a teple. Podlážku postelí tvoří judistické tatami a k tomu jsou zde i molitanové matrace. Komu by to nestačilo najdou se i polštáře a spousta přikrývek. V podstatě, kdyby člověk přišel na toto místo unavený a málo vybavený, mohl by zde v klidu a pohodlí nějaký čas vegetit. V dosahu bivaku je navíc u skály udělaný luxusní přístřešek, opět s kamínky, a posezením, kde se dá posedět i za deště. Na kamínkách je konvice a z přístřešku je nádherný výhled dolů, do žlabu a na vrcholky v pozadí. Za přístřeškem je krytý sklad dřeva se sekyrkou a pilou. Kousek pod bivakem je "horská" kadibudka. Chybí jen klasické vyřezávané srdíčko ve dveřích :-D

V průvodci z roku 2004 a na informačních cedulích po cestě je zmínka o zdroji pitné vody nahoře, kousek nad bivakem. Z tohoto důvodu si příliš vody nahoru nebereme a naopak se ji dole ještě zbavujeme. Po příchodu k onomu zdroji vody zjišťujeme, že se jedná o 2 malá zakalená, zelenkavá jezírka, stojící vody plné řas a dalšího žabího života, vhodné spíše pro botaniky a biology než pro nás. Jezírka jsou v nedešťovém období bez přítoku i bez odtoku. Nicméně protože zde prostě jiný zdroj vody není , nabíráme trochu na vaření apod., s tím že ji později vydezinfikujeme a pořádně převaříme.

A teď něco z kuchařky Peti Neuwirtha

Každá dvojka to dělá trošku jinak, nicméně základ je stejný. Před společnou večeří, u stolku, loví Pája z hrnce drobné živočichy lžičkou. Následuje převaření cca 5 min. a pak zhruba 4 kapičky mého dezinfekčního roztoku Betadine (obvykle pro vnější použití :-D ). A pak už se vaří nudle jako obvykle. Nudle tím získávají lehce jódový ocas. My s Peťou ve vodě tolik živočichů nemáme, takže vaříme a přidáváme jen 2 kapičky Betadinky. Dobrou chuť.

Večeři všichni povinně ještě zapíjíme slivovicí aneb jak se na moravě praví: "Kdo moravsků slivovicu pije ani pantokem ho nězabije." Slivovice zničí i to poslední co ve vodě případně přežilo. Proces doplnění slivovice se ještě v průběhu večera několikrát opakuje :-D.

Je pozdní večer a v dáli nad vrcholky skalních velikánů se blýská, nebe je temné. Pod přístřeškem ještě za svitu svíček a čelovek plánujeme další trasu na zítra. Zítřejší plán je okruh: ferata na Velký Kuk - Peharovi stanovi - Bivak pod Velikim Vilinacem - jezero Crljenak - Hajdučka vrata - Bivak Kuča Tise a zpátky do Bivaku pod Velikim Kukem.

Bouřka se mezitím přiblížila a údery blesků nabírají na síle. Údery se rozlýhají ve skalách, začíná pršet a tak něco po půlnoci uleháme do bezpečí bivaku a za příjemného bubnování kapiček na plechovou střechu a zvuku hromů usínáme na judistických žiněnkách v horách, v bezpečí bivaku. Hilton hadra...

Pondělí 23.7.2012 - Brzský nástup, horolezcova smrt

Ráno vylézám z pelechu jako první, dopřávám si erární kávu z džezvy. Z přístřešku koukám dolů do údolí a užívám si výhledy na hory. "Je tady opravdu krásně", říkám si. Takhle nějak bych si představoval život v horách. Zdá se že včerejší dezinfekce zafungovala bezvadně a test kadibudky se nekoná.

...Kde se vzala tu se vzala, u venkovních kamínek na mě s vykulenýma očima kouká chundelatá ušatá věc - bosenská veverka - plch. Pozvánku na kávu odmítá a ztrácí se v nejbližší skalní puklině...

V 11:00 hod. vstává jako poslední i Peťa N., jeden z hlavních plánovačů dnešní expedice :-D. Ve 12:00 hod., s heslem "brzký nástup horolezcova smrt", konečně všichni vyrážíme. Počasí je dost nejasné - bude nebo nebude pršet? Už teď je ale celkem jasné že celý okruh, plánovaný včera, neprojdeme. Směřujeme do žlabu ve směru ferrata na Veliki Kuk. Jdeme jen na lehko s kapkou vody a pár sladkostma. Ve žlabu na ferratě se rozhodneme jestli to projdeme nebo ne. Cesta žlabem, plného obřích balvanů, je dobře značená a stejně tak dobře a rychle průstupná. Na začátku žlabu je doporučení k použití karabin, sedáků a helem. Helmy se určitě hodí, skála je dost rozbitá a občas bylo slyšet z bivaku jak v dáli ve žlabu padá kamení. Bosenská ferata je zážitek sám o sobě, pár drátových žebříků s hliníkovými příčkami mnohde nevalné kvality, ale plně dostačujících k průstupu. Po ferratě se nejde po celou dobu, žebříky jsou jen v hůře překonatelných místech. Závěrečný výstup žlabem a ferratou je veden nejsnazším možným a snadno průchodným místem. Ferrata je i přes předchozí upozornění v průvodci velmi snadná a v podstatě není zapotřebí ferratový set. (Kromě možná jednoho metrového překroku - na výstupu ze žlabu).

Po opuštění ferraty postupujeme vzhůru lesem ke kamenité náhorní planince obklopené vyššími vrcholky. Pustá náhorní, krasová planinka, v mapě označená jako Talića glavica a Bronzovačka. Dohodli jsme se že půjdeme jen ke zdroji vody u zničené pastýřské chaty Peharovi Stanovi o kterém mluví průvodce a pak se vydáme zpět stejnou trasou. Přeci jenom jsme na lehko a čas je proti nám. Ono vyrážet na tůru ve 12:00 hod. je dost velký rozmar :-D.

Přicházíme k místu označeném jako voda, ale voda opět nikde... Ale jen zdánlivě, protože zprvu přehlížíme podivný betonový kvádr s víkem. Jedná se o jakousi studnu kde na dně kromě usazeného bláta je asi 10 cm vody. Voda je od víka asi 170 cm hluboko a tak na ni nedosáhneme. Ale inženýři a magistři si vždycky nějak poradí... Takže přivazujeme k nádobě na vodu kámen a spouštíme ji dolů. Jediné co se nám daří udělat, je rozvířit usazeniny na dně, jinak nenabíráme ani kapku vody. Někdo se tedy musí obětovat... Lezu do studny sám. Dole stojím na dvou kamenech a tankuju vodu do petek. Voda je čistá, a mimo usazenin je pitelná a velmi osvěžující. S ohledem na čas 16:40 hod. vyrážíme stejnou cestou zpět. Jde to rychle a i s přestávkami jsme zpátky v bivaku ve 20:30 hod.

Do bivaku mezitím dorazili další osadníci a překvapivě - Češka, češka.

Marek Hok, student medicíny z Karviné a Gabriela Sommerová, studentka sociálních věd z Prahy. Našli se přes server Hedvábná stezka a vyrazili společně na trip do Bosny. Tož vítejte. Jejich cílem je okruh který jsme původně plánovali i my na dnešní den. Sedíme, popíjíme kávu a klábosíme.

...Po chvíli přibíhá Peťan N. z kadiboudy, že mu na nohu ze střechy spadnul nějaký had a jak na sviňu má Peťa nazuté jen sandály. "Kousnul tě?", ptám se. "Ne", odpovídá.

Jdu se kouknout a opravdu. V koutku schoulený zelenkavý had s nějakým vzorem na zádech. Nejsem znalec, takže těžko říct jestli je jedovatý, ale zmijí klikyhák mi ten vzor nepřipomíná.

V Bosně je mnoho hadů. V nejednom průvodci je napsáno, že je dobré nejdříve koukat pod nohy a pak až na hory. Zejména je zmiňována zmije růžkatá, v pohoří Čvršnica, která je jedovatější než naše česká zmije. A v tomhle místě by asi vznikl problém, protože do civilizace je to přeci jen dál. Protijed se dá sice koupit v lékarnách, ale je zapotřebí ho mít uskladněný v teplotě do 5°C jinak je za 24 hodin nepoužitelný. Některé zdejší expedice si proto berou protijed do malých cestovních mražáčků. Kromě hadů jsou občas vidět i malí škorpioni, ale ti nejsou tolik nebezpeční. Je tady prostě živo.

Už se smráká a v dáli nad horami se opět blýská. Jdeme spát.

Úterý 24.7.2012 - směr Kuča Tise - Hajdučka Vrata

Ráno je z bivaku slyšet déšť. Marek s Gábinou vyráží na naši včerejší trasu a my vyrážíme směr Kuča Tise s plánem dojít na Hajdučka Vrata. Uklízíme bivak, loučíme se a píšeme "VELIKÉ DÍKY" do knihy přání a stížností resp. návštěv. Zmiňujeme se o špatném stavu vody nad bivakem.

V 10:00 hod. vyrážíme žlabem vyschlého Zleho potoka, který projdeme asi za 10 minut a pro změnu se překlenujeme na žebírko jištěné kabely a pokračujeme lesem a křovinami, po značené stezce, směr lovecká chata Kuča Tise 1380 m.n.m..

Ve 12:50 hod. jsme u chaty. Tankujeme dešťovou vodu ze sběrné studny za chatou. Voda je pitná pohodlně i bez převaření jen s kovovou příchutí. V dáli, v prudkém svahu cca 700 výškových metrů nad chatou, je vidět malé očko pověstné skalní brány Hajdučka Vrata, které se ale o pár minut později ztrácí v dešťových mracích. O chvíli později začíná pršet v celé oblasti a my tedy zvažujeme jestli půjdeme v dešti nebo počkáme na místě až to přejde. Chvíli čekáme ale déšť, místo aby ustal, zesiluje. Je rozhodnuto vybalit, zatopit a naplnit hladová bříška.

Zůstáváme přes noc. Během deště se nám daří roztopit pec. Výroba placiček je dobrý způsob trávení volného času během deště. A takové placičky, s půllitrákem kávy černé jak pneumatika, jsou na tomhle místě naprostý luxus.

Když venku na terase vařím kávu, všímám si nenápadného, ale o to více překvapivého nápisu na kachličkách, "CZECHOSLOVAKIA", nápis je pozpátku. Ano češi jsou tady doma. V minulosti i v současnosti byla a je Bosna pro Česko vývozní destinací v některých průmyslových odvětvích. V současnosti se např. v Sarajevu vyrábí česká Škodovka.

V 18:30 hod. déšť ustává a na vrcholcích hor se objevují zbytky zapadajícího sluníčka.

Pec nám pěkně vyhřívá salaš. Škoda že někde v komíně je díra a dost kouře jde přímo do chaty. Večer usínáme s otevřenými okny v zakouřené salaši :-D.

Středa 25.7.2012 - Hajdučka Vrata, jezírko Crljenak, sestup směr Kuča Plasa - Jablanice

Z Kuča Tise po úklidu vyrážíme na nás nezvykle brzy, již v 09:00 hod. směr Hajdučka Vrata. Po cestě mě ještě Peťan, řekl bych s otcovskou láskou, učí jak bezpečně sníst mravence aby mě nekousl do jazyka :-D. V pohodovém tempu jsme v 11:00 hod. nahoře, kde opět potkáváme Marka s Gábinou. Dle jejich slov trávili včerejší večer na pohodlné chatě pod Villinacem, za řádného pohoštení zdejšími planinári. Od rozcestníku sejdeme pár metrů pod vrchol, neboť kdo by nechtěl, jak praví legenda, zvýšit svou odolnost proti kulkám :-D.

"Hajdučka vrata, neboli Mijatov prolas, dle lidového podání, přišla ke svému jménu diky hajdukům, kteří věřili, že tomu kdo jimi projde, se vyhne každá kulka. Každému nováčkovi, co přišel do družiny velitel nařídil, aby se podrobil tomuto rituálu a zůstal tak ochráněn před nepřátelským olovem." (SALIHAGIĆ-GORSKY).

Po zvýšení imunity a pořízení nezbytných fotek pokračuje celá expedice k malému, osvěžujícímu, tmavému oku Crljenak. Michal s Gábinou směřují k chatě Kuča Tise a dále do Grabovice.

Osvěžit se u oka je paráda... Od Hajduček Vrat je to k oku asi jen 5 minut chůze směrem na západ. Jen tak si lebedíme, koupeme a jako malí kluci děláme žabičky :-D.

Po koupeli se vracíme k Vratům a sestupujeme na sever směr Jablanica. Opět začíná pršet, počasí nám zde prostě nepřeje. Přehazujeme přes naše těla a batohy ponča. Tvar okolních vrcholků mi připomíná Roháče. Ve 14:10 hod. jsme na rozcestníku Villinac x Jablanica. Pokračujeme dále na Jablanicu a za asi 20 min. jsme v dalším tentokráte jen dočasném bivaku - Kuča Plasa. Trošku sušíme věci a občerstvujeme se. Čas na bramboráčky :-D, tentokrát již poslední, více těsta už nemám. Přeci jenom jsem to těsto nevláčel zbytečně. Pěkně vysušení a napapaní vyrážíme v 17:20 hod. dál. Procházíme přes dva vidinace, což je zdejší označení pro vyhlídku, až se dostáváme na větší, kamenitou, sestupovou cestu a po ní je to už jen kousek k bivaku. Bivakem je tentokráte nějaká lesnická chata, bohužel je zavřená a zamčená, ale její zadní část nám poskytuje soukromí od hlavní cesty a navíc je zde zdroj pitné vody, takže bivakujeme venku a večer usínáme opět pod širým nebem. Do Jablanice je to už jen asi 5 km. Tím získáváme trošku času pro regeneraci sil.

Čtvrtek 26.7.2012 - Jablanica, Mostar, Rujiště, Biela Voda (pohoří Prenj)

V 8:40 hod. opouštíme bivak a míříme do Jablanice. Při sestupu, v lese, v údolí, ve svazích mezi krásnými vrcholky míjíme několik velkých, navážecích skládek netříděných odpadů. Tady zatím asi spalovny a třídění nevedou. V 9:50 hod. míjíme ceduli Jablanica, procházíme zdejšími periferiemi a míjíme několik cigánských rodin v polorozbořených budkách sedících s dětmi na ulici a koukajících na nás jako na přízrak. Mám pocit že nejobdivovanější je Pája... Žena s velkou krosnou na zádech je zde asi něco nevídaného. V centru pro změnu, byť je pracovní den, jsou poměrně plné kavárny, plné zejména mužů. Na to že je dopoledne a běžný pracovní den, docela zajímavý úkaz. Zřejmě to nějak souvisí s vysokou nezaměstnaností, jak jsem psal úvodem cca 40%. Při průchodu kolem přeplněných kavárenských zahrádek se opět stáváme středem pozornosti - čtyři blázni s velkýma batohama. Zaplouváme do jedné z lépe vypadajících pekáren a co jiného si dát než zdejší burek s mesem. To maso je opravdu výtečné po takové době nudlí a instantních večeří v horách. Hledáme autobusovou zastávku Jablanica, obětaví obyvatelé nás k ní rádi směřují.

Podle jízdního řádu nám to jede do Mostaru v 10:40 hod. ale jak zde bývá zvykem na přesnost se tady moc nehraje. Jinak bus z Jablanice do Mostaru jezdí téměř každou hodinu.

V 11:30 hod. jsme v Mostaru, ukládáme batohy na autobusovém nádraží, bereme jen foťáky jo a taky kováky. Výletem do civilizace a mezi lidi se vydáváme na pospas dosud odpíraným vůním a chutím. Mostar je pěkné město a rovněž stará část je proto velmi vyhledávaná mnohými turisty. V době novodobé války bylo město značně poničeno. Obecně údolí řeky Neretvy, mezi pohořími Čvršince a Prenj, včetně mnoha území zmiňovaných pohoří, byla válkou značně zasažena a vedly se zde tuhé boje.

Procházíme starou částí (něco jako Pražský Staromák), přes Pověstný Hajrudinův most, původně postavený v roce 1566 n.l., za války v letech 91-95 zničen a poté nově vybudován. Na mostě a v přilehlém okolí je opravdu PLNO TURISTŮ!!! Po hraně mostu se producírují odvážní mladí muži s kloboučkem a vybírají od přihlížejících turistů drobáky za projev odvahy v podobě skoku z nejvyšší části mostu, 20 m dolů do Neretvy. Tohle divadlo je již poměrně tradičním koloritem spojeným s mostem. Co se nedá ve městě přehlédnou jsou drobné cetky, propisky apod. vyráběné z prázdných, poválečných nábojnic - některé větší kousky vypadají opravdu zajímavě - nazval bych to "Nábojnicovým uměním".

Naším dalším cílem je návštěva Bosenských himálájí - pohoří Prenj a výstup na Zelenou Glavu a Otiš.

V 16:00 hod. vyrážíme taxálem z autobusáku v Mostaru na Rujiště - o ceně se dá smlouvat a pro nás čtyři je to částka 35 Euro. Vracíme se jakoby zpět ve směru Jablanica ale v Potoci uhýbáme doprava a následně projíždíme serpentinami až na Rujiště. Cena za dopravu na toto místo je taková jaká je, ale určitě jsme rádi že nemusíme šlapat z Potoci pěšky po šotolinovo-panelové cestě až nahoru na Rujiště, zvlášť když po cestě není nic zajímavého k vidění. Navíc Rujiště je rekreační oblast s mnoha chatkami apod. Ptáme se řidiče taxálu, mladého muslima, na válku tady, na muslimy a tak podobně. Povídá nám že sám přesně nechápe proč se vlastně válčilo a přijde mu to jako naprostá pitomost. Dále nám říká že mladí muslimové, jako on, už věci neberou tak vážně a žijí běžným středoevropským stylem života, včetně pití alkoholou atd. a starší rodinní příslušníci jsou z nich nešťastní :-D. Dále nám říká, že uvažuje o koupi pozemku nad Potoci a chce postavit dům. Dům tady vyjde od 10 tis. do 30 tis. Euro.

Cesta rychle ubíhá, po chvíli jsme nahoře. Sedáme do hospůdky u cesty (pod velikým listnatým stromem). Ptáme se majitele hospůdky na mapu Prenje. Ten nám předkládá mapy z roku 1976 pěkně poděkujeme ale mapy považujeme za nepoužitelnou raritu. Mezitím hasíme žízeň pivkem.

V 17:40 hod. vyrážíme pěškobusem směr Bijele vode. Cesta je opět dobře značená, procházíme přes chatovou kolonii a cestou nás doprovází několik psů, které se dlouho neúspěšně snažíme zahnat zpět k chatám.

Zhruba v půli cesty na Bijele vode v 19:15 hod. koukáme osobně na první oficiální, červenou, ceduli s lebkou a skříženými hnátami, upozorňující na minové nebezpečí "PAZI - MINE". Jsme u vytržení. O tomhle jsme četli když jsme sem jeli a teprve teď jsme na nějakou narazili. Běháme okolo cedule a fotíme se jako by šlo o nějakou turistickou atrakci. Cesta od cedule je vymezená po obou stranách varovnou žlutou páskou.

Ve 20:00 hod. jsme na Planinárské kuči - "ADNAN KRILIĆ" 1450 m.n.m., Planinárského družstva Prenj - Mostar.

Velká, naprosto nová, patrová chalupa kterou bych kučou snad ani nenazýval. Původní kuča je vidět od této nové chalupy asi 200 m směr SZ. U chalupy nás nejdříve nejistě, ale pak již srdečně, vítá belgický vlčák planinárů z Mostaru. Chalupa je v jejich nepřítomnosti běžně uzamčená a turistům nepřístupná.

Kontakt s planinárama nevypadá příliš vřele, spíše jako bychom rušili a tak chceme jít do původní, útulné, malé kuči nedaleko. Vedoucí planinárů se nás venku ptá odkud jsme "Brno", odpovídá Peťa. Hned trošku pookřeje a ve své řeči vysvětluje, že Brno zná a že má v Brně kamaráda. "Brno je velké", dodává Peťa. "On planinár", odpovídá planinár a zmiňuje něco o průvodci Bosny Hercegovina a Černé hory. Peťa po chvíli přináší našeho českého průvodce vydavatelství SKY z roku 2004. Planinár pokyvuje a nadšeně říká něco ve smyslu že to psal ten kamarád. Hned nás zve dále a my samozřejmě příjmáme. Uvnitř je několik dalších planinárů, ve směs postarších chlapů, kteří právě večeří. Sedneme si ke druhému stolu a za chvíli večeříme taky. Polívečka, brambory na másle, zeleninka. Takový dobroty takhle v horách to nemá chybu. Po večeři nám chatár nese na talíři nějakou sladkou, hnědou, hrudkovitou hmotu, která vypadá a chutná jako smažené máslo s cukrem, ale není to špatný. Škoda že už nemůžu :-D. Posezení je příjemné, nicméně se nám nedaří překlenout věkové a národností rozdíly a tak my se bavíme u našeho stolu a planinári mají svou pánskou jízdu u druhého stolu, mastí karty a popíjejí rakii. Ale připít si s nimi to je samozřejmost. Vedoucí PD Moststar nám dává rozladěnou kytaru s chybějící spodní "E" strunou. Daří se nám ji naladit a za chvíli zní jedna pecka za druhou. "Co čech to muzikant", potvrzujeme. Ještě pár panáků jejich rakie, naší rakie a hurá do pelechu, pěkně v teple chaty.

Pátek 27.7.2012 - Bijele vody, Zelena Glava + Otiš, kuča Jezerce

Krátce po 9:30 hod. se loučíme s osazenstvem chalupy a vyrážíme na sever, směr Zelena Glava a Otiš. Procházím planinkou Bijele vode, a lehce stoupáme na náhorní krasovou planinku v mapě označené jako Pištet a Veline Bare. V dáli už se klene dvojvrchol oddělený sedýlkem a náš další cíl. Vlevo Zelena Glava napravo Otiš. V sedle mezi vrcholy jsme ve 13:00 hod. výška sedýlka je 2000 m.n.m. Odkládáme batohy a vyrážíme na vyšší z vrcholů Zelenou Glavu s výškou 2155 m.n.m. Na vrchol ze sedla je to jen asi 10 minut. Počasí se nám výjmečně odměňuje sluncem. Pak ještě výběh na Otiš 2097 m.n.m. a máme splněno :-D.

Ke kuči Jezerce dojdeme z Otiše asi za hodinu. Po cestě míjíme studánku s osvěžující čistou vodou, je pitná i bez převaření. Kýbl studené vody na nahé tělo má taky své kouzlo.... uáááá. Kuča Jezerce je malá pohodová chaloupka s nadmořskou výškou kol. 1600 m.n.m., kde se dá bezpečně a pohodlně vegetit. Při našem příchodu je zde již několik výletníků ze Splitu, Sarajva a Konjiće.

Na svazích kousek od kuči, volně, bez uzdy a sedel, pobíhá bezmála 20 koníků. Hned se mi vybavuje píseň od Nohavici "Já viděl divoké koně, běželi soumrakem...".

K večeři tradiční rychlonudle a pak ještě s Peťanem bereme foťáky a vybíháme na přilehlý, strmý vrchol Taraš 1742 m.n.m. odkud si vychutnáváme poslední paprsky zapadajícího slunce, osvětlující vrcholek Osobace a dalších vrcholků. Na Taraši pořizuji jednu 360° fotku která, jak doma následně zjišťuji, se celkem vydařila.

Uléháme s tím pocitem že tohle je vlastně naše poslední noc v Bosenských horách a na této expedici a zítra definitivně sestupujeme do Konjiće a následně se přesuneme do Sarajeva a odjíždíme.

Sobota 28.7.2012 - Sestup Konjić, Sarajevo

V 09:30 hod. vyrážíme na sever, dolů do údolí Rakov Laz, kolem 12:00 hod. jsme ve vesnici Mlake a procházíme kolem pily. Zastavujeme dodávku směřující do Koniče a řidič nás ochotně bere. Projíždíme několika zdejšími vesničkami a za 20 minut jsme již v centru města, kde zastavujeme u historického mostu. Přecházíme na druhou stranu řeky a uličkami pokračujeme proti směru toku Neretvy k dalšímu mostu, pod kterým je dostatek vody na koupačku. V řece chladíme naše upocená těla. Následně jdeme na zdejší autobusák a kolem 14:00 vyrážíme do Sarajeva. Bus z Konjiće do Sarajeva jezdí často. Jedná se o průjedzní místo dálkových busů Mostar - Konjić - Sarajevo.

Po příjedu do Sarajeva v 15:10 hod. chceme uložit baťožinu na vlakáči a zároveň kupujeme jízdenky do Slavonskiho Šamace, jízdenku do Brna máme ze Šamacu zpáteční, jak jsem psal úvodem. Úložna je na nás drahá batohy bereme sebou. Vyrážíme do víru velkoměsta na pověstný Sarajevský trh Baščaršije. Procházíme hlavní třídou ul. Maršála Tita, podél tramvajových kolejí, bloudíme četnými uličkami. Ne jedné ženě by zde zaplesalo srdce nad mnoha uličkami plných šperků, orientálních ozdob, kašmírových, sametových a hedvábných šál a tolik typických džezviček. Ty se nám natolik zalíbily že si každý zatoužíme odvézt nějakou domů. Ceny jsou různorodé, od samostatné konvičky 10 KM až po různě zdobené sady 50 KM. Smlouvání je doporučeno.

Nesmí chybět véča v srbské hospůdce, návštěva muslimského hřbitova a v 19:50 hod. přesun na náměstí TRG DJECE na hlavní třídě. Město tepe životem. Hlavní třída je v obou směrech plná lidí. Po týdnu na horách nelze přehlédnout mnoho krásných Boseňanek v minisukních vyrážejících za zábavou. Taky nelze přehlédnout, respektive přeslechnout, skřípějící české tramvaje jako součást zdejší městské dopravy. Mám takový pocit že jakmile u nás doslouží posílají je sem. Je vtipné jak si nikdo neláme hlavu s nějakými silničními pravidly - spoustu skůtristů bez helem, řidiči bez pásů. Na přechodech nikdo absolutně neřeší barvu semaforu - stejný proud lidí jak na zelenou tak na červenou :-D. Dokonce si všímám mladého klučiny jedoucího na zadní óji šaliny. "Prostě balkán."

Rozhodujeme se co dál, jestli nevyužít do rána nějaké z mnoha nabídek ubytování ve městě (nejlevnější 5 Euro/os). Ale shodujeme se, že přečkáme ve městě a zbytek dospíme ve stejném místě jako při příjezdu do Sarajeva. Vlak nám odjíždí v 06:55 hod. následujícího dne. Ještě je třeba nakoupit zdejší rakii na cestu do vlaku. Sedíme naproti velkého supermarketu Konzum. Běžíme do marketu abychom uvnitř s podivem zjistili že nemají ani kapku alkoholu, ani pivo. Většina supermarketů má otevřeno 07:00 - 22:00. "Hello are you from Czech republic!?", oslovuje nás mladý angličan. "Yes we are from Czech republic" a dál se ho ptám jak to poznal. Říká nám že si na mém batohu všiml pověšeného smaltovaného hrnečku a že jeho kamarád z Čech má stejně takový a když někam jede bere si ho sebou. Vzápětí nám vysvětluje, že v tomto jediném konzumu se nedá koupit alkohol, protože celá budova kde sídlí mnoho firem, včetně konzumu, patří televizi AL-JAZIRA a ta si nepřeje aby se v jejich budově alkohol prodával. Jinak se dá alkohol koupit všude okolo :-D. Já si říkal že ten znak al-jaziry na budově je mi povědomý. Rakii kupujeme jinde.

Sarajevo není v žádném případě tichým nebo zakřiklým poválečným městem. To ohromné množství lidí, aut, motorek, ten pohyb sem a tam je zde o víkendech celkem běžný. Město tepe životem. Ano, některé budovy jsou rozstřílené ale na zábavě a životě tady to nic nemění.

Neděle 29.7.2012 - Sbohem Bosno a Hercegovino bylo nám zde dobře

V jednu ráno se přesouváme do base campu na nám již známé místo a snažíme se zbývajících 5 hodin do odjezdu vyplnit spánkem. Na nádraží přicházíme až kolem 6 ráno. Kávička zahřeje a k tomu Pája přináší teplý burek se sýrem, po kterém se jen zapráší.

Nalodit vyjíždíme.

V 06:58 hod. se vlak dává do pohybu, sbohem Bosno a Hercegovino bylo nám zde dobře. Chvíli poklimbávám, ale pak pozoruji vesničky podél trati. Bosna a Hercegovina, nejen Sarajevo již dávno není potemnělým místem a i podél trati stojí mnoho velmi kvalitních domů. Co je ale celkem patrné je množství hodinových věží (sahat-kuly). V každé vesnici alespoň jedna a ve větších i více, zřejmě aby hlásání islámu neuteklo ani tomu poslednímu obyvateli vesnice. Podél trati jsou občas vidět cedulky upozorňující na miny. Po cestě vlakem přejíždíme z Bosenské části na území Republiky Srbské, hodinové věže mizí a naopak se, sem tam, objevují pravoslavné kostelíky. Co zůstává a to i dále, hluboko, na území Chorvatska jsou cedule varující na přítomnost min v blízkosti trati.

V 11:56 přejíždíme hraniční Bosensko - Chorvatskou řeku Sávu.

Původní plán je příjezd v 18:05 hod. na Budapešť-Deli, poté přesun mhd na Budapešť-Keleti, ve 20:05 hod. odjezd z Keleti a kolem 1 hodiny ráno, v pondělí dne 30.7.2012 příjezd do Brna. Ale člověk míní, balkánské vlaky mění.

Vlak má zpoždění a do Budapešt-Délí přijíždíme až ve 20:00 hod. Navazující spoj z Budapešť-Keléti na Bratislavu, Brno, Prahu, Berlín čeká na náš spoj ještě 30min. po našem příjezdu. V Budapešť-Délí už jsou nachystány taxíky pro lidi směřující na Keleti. Za vydatného deště a blesků vybíháme z vlaku k taxikářům postávajícím na perónu. Jsme u nich první a chceme hned vyrazit na Keléti. Oni ale ještě čekají na případné další cestující. Čekáme nekonečně dlouho a říkáme si že už to asi ani nestihneme. Naštěstí máme šikovného taxikáře a na Budapešť-Keléti přijíždíme ve 20:25 hod. :-D. Konečně sedíme ve vlaku do Brna a dostižení navazujícího rychlíku oslavujeme rakií, kterou pijeme ze zakoupené džezvy.

Ale to ještě nevíme co nás čeká dál…

Několik desítek kilometrů za Budapešť-Keléti, ve směru na Bratislavu došlo během dešťů k sesuvu zeminy, ze svahu na trať, což ale zjišťujeme až několik dní po návratu. Vlak Stojí. Stojí dlouho, hodně dlouho, stále stojí... Po dlouhém čekání se rakie téměř vypije. Stojíme v noci, ve tmě, na trati někde před zastávkou Vác. Nevíme kdy pojedeme dál a mezi lidmi se šíří dezinformace, cože se to na trati asi mohlo stát, ale my stále nejedeme ani dopředu ani dozadu...

Nakonec po dlouhém čekání, někdy ve 2 ráno se konečně rozjíždíme, nevadí že zpátky do Budapešť-Keléti, ale jedeme.

Následuje jízda vlakové soupravy přes Hegyeshalom, Vídeň, Břeclav, Brno což je dle Peťana velmi netradiční pro tuto soupravu. Slováci mají smůlu musejí po cestě přestoupit. Někdy po osmé ráno a s téměř 8 hodinovým zpožděním, vystupuji v Břeclavi a zbytek expedice pokračuje dále do Brna.

Závěrem takové malé srhnutí a porovnání představ se kterými jsem vyrážel

Bosna je již poměrně bezpečnou zemí s dobrou infrastrukturou. Jediným rizikem jsou poválečné, pozemní miny, kdy i v současnosti dochází občas k vážným úrazům nejen místních obyvatel. Ale pokud člověk dodržuje základní bezpečnostní pravidla pohybu po turistických značkách, je turistika v této zemi běžnou a bezpečnou aktivitou. Turistické stezky v pohoří Magliče, Čvršnice, Prenje ale předpokládám že i na jiných místech, jsou na velmi dobré úrovni a stále přibývají nové značené stezky. Úroveň bydlení je až na některé rozstřílené budovy v Sarajevu a dalších městech dobrá a na vesnicích stejně tak. Lidé v ulicích Sarajeva ani jiných měst již dávno nejsou ustaraní a smutní, ať už hrůzy války zažili nebo ne. Co se týče módy pár lidí s teplákama jsem viděl, ale zkuste se někdy projít po "Čáře" v Brně :-D. V ulicích jezdí mnoho moderních vozidel ale i starší kousky. Jediné co se tak nějak vyplnilo jsou skřípějící "České" tramvaje. Co se týče ceny výletu, pokud zbytečně neutrácíte a nenecháte se strhnout nákupní horečkou a mámením prodejců v Baščaršii, celá expedica Vás může vyjít jen cca 5500 Kč a to i se zpáteční jízdenkou, takže i z tohoto pohledu expedici do Bosny jednoznačně doporučuji. To množství silných zážitků a různorodých vjemů je každopádně k nezaplacení :-D

P.S.: Pokud někoho nelákají vnady popsané v předchozích řádcích můžete návštěvu pojmout jako dietní a redukční program. Úbytek na váze po 10 dnech v horách 2,9 Kg a rozhodně ne na svalech. :-D

Související materiály

MAPY

Fotomapa online

KMZ + fotomapa (Download)

Použitá literatura

GOMEZ, Matias. Forgotten Beauty: A hiker's guide to Bosnia and Herzegovina's 2000 metre peaks - and other selected adventures. Radičeva 4, Sarajevo: Buybook, 2005. ISBN 9958630590.
PLAČEK, Štěpán a Tomáš KUNC. Grafika: Před 20 lety se začala rozpadat Jugoslávie. A téct krev. CENTRUM HOLDINGS. [online]. 24. 6. 2011 [cit. 2012-12-24]. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/grafika/2011/06/24/grafika-pred-20-lety-se-zacala-rozpadat-jugoslavie/
SALIHAGIĆ-GORSKY, Mirsad, Jakub HLOUŠEK a Michal KLESLO. Bosna a Hercegovina: [turistický průvodce]. 1. vyd. Vřesina: SKY, 2004, 288 s. K moři i s batohem po horách. ISBN 80-867-7403-1.
Wikipedie: Dějiny Bosny a Hercegoviny. [online]. [cit. 2012-12-24]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Bosny_a_Hercegoviny

Další možné zdroje informací

BABIĆ, Braco a Drago BOZJA. Planinarsko - turistički vodič: Po planinama oko Sarajeva. Sarajevo, 2006. ISBN 9958-9377-0-0.
IZMEDU NEBA I ZEMLJE: Desat pješačkih staza oko Mostara. Mostar: Planinarsko-smučarsko družstvo "Prenj" Mostar, 2011.

sobota 22. prosince 2012