"Máro co kdyby sme bouchli zimní přechod nízkých tater?", padlo během ledna. Mára byl samozřejmě nadšen, leč bylo zapotřebí doladit termín. No a konečné datum bylo dohodnuto na první víkend v březnu. Volám Zbyňovi: "Zbyňo pamatuješ jak sme kdysi šli ten přechod nízkých tater, pamatuješ si ještě odkud sme vyráželi? Uvažujeme s Márou že bouchnem zimní přechod nízkých tater. Vy jdete s Márou nízké tatry, my to chceme jít s Kubou taky. Kdy to plánujete?
Tak takhle nějak začala debata na téma zimní přechod nízkých tater. Dopadlo to tak že po mnohých změnách termínů se vyráželo v pátek 12.3.2010 a Márovi ten termín prostě neseděl, takže nakonec se šlo v sestavě já, Kuba a Zbyňa. Začátek byl ve Vyšné lužné. Od tud nahoru na hřeben a hurá směr Chopok.
pátek 12.3.2010
Nástup z Liptovské Lužné na hřeben je pěkný stoupák, zato pěkně vysněženou a ne příliš všlapanou cestou :-), orosená čela všech členů expedice (je to vidět na fotkách) byla viditelným důkazem náročnosti . Ale jakmile jsme nahoře, tak už je to pohoda. Pohoda až na tu zimu. Na hřebeni byl trošku fukec a mé rukavice tomu zrovna neodpovídaly. Jsem rád že jsem prodělal toto praktické školení o nevhodné výbavě právě "pouze" v Nízkých tatrách a ne na nějakém vrcholku s nemožností sestupu. Několikrát jsem zastavil abych si ruce ohříval v podpaží. Další výbava taky nebyla zrovna dvakrát spolehlivá - skialpům z půjčovny Summite Ride, neusátele padaly tulení pásy. Po pár km někde u Latiborskej hoľe se mi odlomila přední spona, která drží tulení pásy na přední části lyže. Od té doby mi nesl lyže Kuba :). Musím zde vychválit jeho výkon neboť na hřebeni foukal pořádný vítr, zejména v sedlech.a lyže na batohu nepůsobily zrovna stabilizačně...Nicméně samotné skialpy bez lyží nebyly rovněž žádná výhra a já se dost často opožďoval v postupu za Kubou a Zbyňou, zejména na sjezdech...:) Dalším problémem se ukázaly teleskopické hole Leki s rotační stabilizací polohy, které se po navlhnutí během chůze samovolně zasouvaly, což nebylo zrovna příjemné. Navíc rotační pojistka nejde v lehce promočených rukavicích povolit a ani pořádně dotáhnout. Během expedice bylo několik situací, kdy bych zmiňované hůlky nejraději rozlámal a zahodil, ale jiné sem jaksi neměl...:) V závěru prvního dne v oblasti před Ďurkovou se nám poněkud zkazilo počásko, což nám na morálce příliš nepřidalo. Nejen že foukal silný studený vítr, ale bylo i dost mlha. Navíc začalo výrazně zlobit vázání Kubových lyží. Kuba po pár desítkách metrů a opakovaném vypnutí vázání jedné lyže, začal používat slovní výrazy které jsem u něj do této doby neslyšel...:)) To už jsme ale byli někde nad Útulnou a řekl bych že zrovna včas. Kuba měl na tváři viditelné známky prvního stupně omrzlin a to pěkné bílé skvrny různé velikosti a rozmanitých tvarů. No ani moje přimrzlé prsty nebyly nic moc. Poslední rychlý sjezd k útulně (v mém případě doběh) a zasloužené teplo a odpočinek. Ještě pár minut rozmrzající a brnící prsty a pak pohoda. Rozvěšet na poslední volná místa mokré oblečení a věci. A pak si dopřát teplý mátový čaj a čočkovou polívkou, která působila přímo magicky - nikdy jsem neměl nic lepšího :-). Kouzelné bylo vidět na slovensku na hřebeni nízkých tater český film - Slunce, seno, erotika. Ještě se trošku popilo Magistra a pak hybajs do pelechu. Při pohledu červeným světlem čelovky na polonahá mužská těla, ležící pod střechou přetopené útulny, naskládaná natěsno vedle sebe, jsem si uvědomil, že tenhle druh masochismu je zejména pánskou záležitostí. O tom jak těžké bylo dojít ve dvě ráno z přetopené útulny pouhých 50m do vymrzé kadibudky se asi nemusím rozepisovat... :-)
sobota 13.3.2010
Druhý den ráno jsme se pořádně nasnídali a s pomocí správce (děkuji za drát) jsem opravil skialpy, které jak se později ukázalo držely lépe než originál a hurá zpátky na hřeben na Malý Chabenec, kde proběhlo závěrečné rozhodnutí zda pokračovat nebo ne. Samozřejmě jsme se schodli, že ano a pak už to šlo všechno jak po másle, i když za špatné viditelnost. Párkrát v průběhu cesty byly místa, kde jsme si přesně nebyli jisti polohou, krom informace že jsme někde na hřebeni. Kolem 14:20 jsme nakonec dosáhli vrcholu Chopoku. Cesta z Útulny se zdála nekonečná možná i protože nebylo nic vidět. Na Chopku jsme zapadli do hospůdky, kde jsme se nejen výborně namlsali, ale zároveň i dozvěděli, že již není místo k přespání a to ani na zemi. Po zralé úvaze že na pokračování dále je již pozdě jsme vyšli zpátky na hřeben, přepli skialpy na mód SJEZD a jeli po sjezdovce na sever ke středisku Zahrádky, kde byla akce prohlášena za úspěšně dokončenou...
P.S. A zase ten Chopok...Protože jsme již před pár lety končili přechod na Chopku máme za to, že za ním, dále na východ k Ďumbieru, končí zřejmě svět...snad příště :)
MAPA
FOTO
Žádné komentáře:
Okomentovat